Dejvické divadlo

Značka Das WeltAuto se stala oficiálním partnerem Dejvického divadla koncem října 2008. „Spolupráce s Dejvickým divadlem nás velmi těší,“ říká Roman Filip, vedoucí Das WeltAuto, „a jsme hrdi na to, že můžeme podporovat tak skvělý kulturní projekt. Věříme, že spolupráce bude nadále pokračovat. Pro pokračovaní spolupráce se Das WeltAuto a Dejvické divadlo rozhodlo i pro divadelní sezonu 2010/2011.

Pro ředitelku divadla Evu Měřičkovou znamená partnerství s Das WeltAuto především finanční pomoc dejvickému kulturnímu stánku, ale symbolizuje také určitou prestiž divadla. Jak sama ředitelka skromně podotýká, jde o spojení dvou dobrých adres.

Podívejte se na noviny z Dejvického divadla: www.dejvickedivadlo.cz/aktuality

Dejvické divadlo vzniklo v roce 1992 a za dobu své působnosti se stalo jedním z nejvýznamnějších současných českých divadel. V průběhu let stalo do jisté míry fenoménem na české divadelní scéně, o čemž mimo jiné svědčí téměř pravidelná účast na nejprestižnějších divadelních přehlídkách a festivalech a určitě i fakt, že v roce 2006 bylo už potřetí (po letech 1995 a 2002) oceněno nadací Alfreda Radoka jako Divadlo roku. Za rok 2010 divadlo má nominace hned ve třech kategoriích. Muž bez minulosti je mezi nominovanými na inscenaci roku, David Novotný v kategorii mužský herecký výkon za roli Muže v inscenaci Muž bez minulosti, také je nominováno na divadlo roku. K nejzářivějším hereckým osobnostem Dejvického divadla patří Ivan Trojan, Tatiana Vilhelmová či Martha Issová.

Cílem spolupráce značky Das WeltAuto s Dejvickým divadlem je podpora kultury v České republice. Das WeltAuto se zde významně podílí na tvorbě nových inscenací renomovaných českých autorů. Prvním výsledkem vzájemné spolupráce je uvedení premiéry Dračí doupě s Ivanem Trojanem v jedné z hlavních rolí. Ředitelka divadla Eva Měřičková charakterizuje toto partnerství jako spojení dvou dobrých adres.

Nejmladší kamenné divadlo

Přestože je mezi kamennými divadly se stálou scénou nejmladší, patří mezi nejnavštěvovanější pražská divadla a na některá představení si lidé kupují lístky měsíce dopředu. „Bohužel se tahle ,pověst‘ mezi lidmi šíří, a tak vlastně dělá divadlu medvědí službu, někteří lidé to prostě už předem vzdají, aniž by se o koupení vstupenek vůbec pokusili,“ říká vedoucí oddělení marketingu a produkční divadla Lukáš Průdek. Přiznává však, že se některá představení skutečně vyprodají už v den předprodeje. A proč tomu tak je? „Protože jsme prostě dobří,“ říká s úsměvem. „Přesto se na řadu titulů dají sehnat vstupenky ještě v den představení,“ dodává. Stálý soubor divadla čítá třináct herců, ale se všemi hostujícími herci přesahuje ansámbl padesát členů. Některá představení, která můžete v Dejvickém divadle zhlédnout, jsou obsazena výhradně kmenovými herci, to je například Černá díra nebo 39 stupňů.

Představení Hamlet je ale zcela opačné. Ze stálých herců tady uvidíte jen dva, ostatní jsou ti hostující. „Je potřeba, aby v souboru bylo patřičné generační rozvrstvení. O nás se říká, že jsme jednogenerační divadlo, ale to je pouhé zdání,“ říká ředitelka Dejvického divadla Eva Měřičková. Nejmladší členkou souboru je Marta Issová, naopak nejstarším kmenovým hercem této scény je ve svých čtyřiačtyřiceti letech Ivan Trojan. Tento držitel ceny Thálie za roli Oblomova ve stejnojmenné inscenaci působí v Dejvickém divadle dvanáctým rokem. Mezi jeho nejvýznamnější zdejší role patří ztvárnění Lva Sergejeviče Teremina ve stejnojmenné hře Teremin nebo role Petra ve hře Příběhy obyčejného šílenství, která se stala předobrazem známého filmu. Obě inscenace režíroval Petr Zelenka, se kterým Ivan Trojan spolupracoval také při natáčení filmu Samotáři.

Nové kusy

Pro ženy

Každý rok vznikají na prknech Dejvického divadla, které má ve svém hledišti sto čtyřicet sedadel, dvě až tři nová představení. „Jiná divadla do roka udělají třeba pět premiér, ale my se potýkáme s problémem, kam uskladnit dekorace. Rekonstrukce, kterou divadlo před sedmi lety prošlo, se prováděla také dílem proto, že jsme právě neměli kam uskladnit kulisy. Dneska už jsou tehdy nová skladiště zcela plná,“ vysvětluje ředitelka. Na rekvizity může divák narazit v prostorách divadla téměř na každém kroku a s každou další inscenací, která v divadle vzniká, přibývají další a další. „Mnohdy musíme inscenace ukončit nikoliv pro nezájem diváků, ale právě proto, že není kde skladovat dekorace. Je to ale vždycky těžká volba, protože diváci k nám vlastně chodí na všechna představení,“ říká ředitelka. Dejvické divadlo nemá své vlastní krejčovské dílny, takže kostýmy včetně dekorací si nechává vyrobit na klíč. „Snažíme se čerpat z vlastních fondů, a využít tedy dekorace či kostýmy ze starších her, které se už třeba nehrají,“ vysvětluje Lukáš Průdek.

Divadlo není jen práce

divadlo, není jen běžné zaměstnání. Ten, kdo do Dejvického divadla jednou nastoupil, toho místní atmosféra doslova pohltila. „Všichni, kdo tady pracují – a to nemám na mysli jen herce, ale také techniky, administrativní pracovníky – mají pocit, že ta práce má smysl. Věnují divadlu všechnu svou energii, a to přece musí být někde vidět,“ uvažuje ředitelka Dejvického divadla Eva Měřičková. Jednotlivé pracovní funkce tady nejsou striktně oddělené, všichni se v rámci svých úkolů snaží pracovat naplno a není to pouze proto, že je to jejich pracovní náplní, ale protože divadlo jim skutečně přirostlo k srdci. „Pokud sem někdo nastoupí s tím, že bude chodit ‚jen‘ do práce, tak vám garantuju, že ho brzy ostatní strhnou, a tak se z něj stane naprosto stejný nadšenec jako ostatní,“ doplňuje. Nebýt zákonné povinnosti vést zaměstnaneckou docházku (a to paradoxně platí i u uměleckých profesí), nemusela by se ředitelka vůbec starat o knihu příchodů a odchodů. „Lidi tady nikdy neřeší, kolik hodin v divadle budou. Když je potřeba, bez řečí pracovní dobu klidně přetáhnou. Divadlo prostě není ‚od do‘, ale podle toho, jaká je zrovna situace,“ říká Eva Měřičková. I ji Dejvické divadlo natolik okouzlilo, že je v jeho čele už šestnáct let, tedy od jeho založení.

Kultura na okraji?

Pro ženy

V dnešní době, kdy se kultura dostává doslova na okraj zájmu veřejné správy, nežije se divadlům – mírně řečeno – nejlépe. A to ani těm, která si nemohou stěžovat na nedostatek divácké přízně. „To může mít za následek, že nebudou vznikat nové kusy. Vedení divadel se prostě bude bát experimentovat,“ uvažuje ředitelka. Podle ní rozdělení divadel na komerční a ta druhá není úplně spravedlivé.
„Těm takzvaně komerčním často totiž nic jiného nezbývá než v této nejisté sezoně sázet na osvědčené hry,“ vysvětluje Měřičková. Podobné je to také s herci. Sázka na jistotu, tedy na známou tvář, samozřejmě zaručí účast diváků, ale i sebevětší hvězda musela nějak začínat. „A tady se trochu bojím, že bude míň příležitostí pro nové talentované začínající herce. Pokud mladí nedostanou šanci a hrát budou jen hvězdy, tak až ty vymřou, žádné nové prostě nebudou,“ říká Eva Měřičková.
Pravdou zůstává, že veřejný sektor se k divadlům, a nejen k nim, chová macešsky a přenáší odpovědnost na sektor soukromý. „Každý vlastně čeká na toho svého sponzora, ale Česká republika je příliš malá a podnikatelé by nakonec nedělali nic jiného, než by svoje vydělané peníze dávali do zdravotnictví, sociální sféry a kultury či jiných aktivit,“ uvažuje ředitelka. Také Dejvickému divadlu usnadňuje život několik sponzorů. „Naším generálním partnerem je například ČSOB, dalšími jsou Metrostav, Deve pro, Cliford Chance a samozřejmě také značka Das WeltAuto. Dojalo mě, že naše divadlo se rozhodl podporovat také majitel firmy s knihami a hudebními nosiči, který se skrývá pod názvem Music Box Media. Je to skutečný mecenáš, protože on má divadlo doopravdy rád a kromě nás podporuje ještě Divadlo v Dlouhé,“ vysvětluje ředitelka. „Nebýt sponzorů, došlo by ke zdražení vstupného a divadlo by začalo být nedostupné pro studenty, seniory, ale také mladá rodina s dětmi by si jistě rozmyslela, jestli si může dovolit zajít do divadla, kdyby cena lístku překročila čtyři sta korun,“ vypočítává Měřičková a dodává: „Dneska u nás stojí vstupné tři sta padesát korun, což je podle mého názoru limitní hranice dostupnosti, aby se divadlo nestalo zábavou vyvolených.“

Nebojí se experimentu

Pro ženy

Uměleckým šéfem Dejvického divadla je už deset let Miroslav Krobot, který zároveň učí na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla. Hostující herci se tak často rekrutují právě z řad jeho studentů. Navzdory podmínkám, které české kultuře příliš nepřejí, se Dejvické divadlo nebálo experimentů. Jedním z nich bylo představení Příběhy obyčejného šílenství, které bylo autorskou hrou a zároveň divadelním debutem režiséra Petra Zelenky a které vzniklo z iniciativy Miroslava Krobota. „Měla jsem sice trochu strach, protože pro filmového režiséra je práce v divadle vždycky těžší, na druhou stranu má pan Krobot moji plnou důvěru,“ říká ředitelka Měřičková. „Jsou tvůrci, kteří dokážou celý život fungovat z jedné zajeté představy a vydrží s tím až do smrti, odvádějí sice kvalitní práci, ale ta nemá žádný vývoj. To však není případ Miroslava Krobota, ten velmi rád experimentuje. A to byl také důvod, proč odešel z Národního divadla. Práce tady mu totiž poskytla prostor vyzkoušet si něco nového,“ doplňuje ředitelka Měřičková. Zelenkův divadelní debut měl ale navzdory mírným obavám obrovský divácký úspěch, představení se hraje už sedm let a je stále vyprodané. Podle něj vznikl v roce 2005 také stejnojmenný film. Zelenka přenesl na plátna kin i jinou inscenaci Dejvického divadla. Pro jeho poslední snímek Karamazovi byla předlohou právě divadelní hra, kterou režijně zpracoval Lukáš Hlavica, Bratři Karamazovi. Tohle představení, které je nyní díky filmu na svém vrcholu, se na prknech Dejvického divadla hraje nejdéle, tedy osm let.

Smích i slzy

Pro ženy

Obrovský úspěch divadelní hry Příběhy obyčejného šílenství vyvolával dojem, že jej lze jen těžko překonat. To ale bylo pro režiséra Zelenku pravděpodobně výzvou. Jeho druhá hra, Teremin, dosáhla stejného diváckého ohlasu. Nejsou to ale jenom Zelenkovy „kousky“, na které stojí za to do Dejvického divadla zajít. Do časové smyčky se můžete chytit při sledování skvělé a hravé komedie Černá díra, husí kůže vám naskočí, pokud si nenecháte ujít silné představení adaptace hry Johanna Wolfganga Goetheho Spřízněni volbou, které vzniklo pod režijním vedením J. A. Pitínského. Obdobně jako kdysi u Petra Zelenky byla i poslední nastudovaná inscenace podle filmu Alfreda Hitchcocka 39 stupňů divadelním režijním debutem dalšího filmového režiséra, tentokrát Davida Ondříčka. Bez povšimnutí nezůstávají ani tituly klasické dramatiky v režii uměleckého šéfa Miroslava Krobota, kterými jsou Dostojevského Idiot a Shakespearův Hamlet. A tak lze dále pokračovat. Novinkou Dejvického divadla je inscenace, nebo přesněji řečeno horor-fantasy, Dračí doupě. Milovníci deskových her si jistě vzpomenou na stejnojmennou, téměř kultovní původní českou fantasy hru. Tento kus, který měl letos v listopadu premiéru, napsal pro Dejvické divadlo Viliam Klimáček a režie se ujal dramaturg Karel František Tománek. Naopak dramaturgii si vzal na starost Miroslav Krobot. Děj inscenace je částečně zasazen do prostředí této deskové hry, kdy se tým manažerů ocitá na teambuildingové akci. „Právě díky tomu se může představení dotknout nejen těch, kteří mají v oblibě fantasy hry, ale také lidí ve vedoucích pozicích. Ale nejen jich, myslím, že se v inscenaci může najít každý bez rozdílu věku či pracovního postavení,“ říká o premiérovém představení ředitelka Měřičková. Nezapomeňme zdůraznit, že představení je prvním hmatatelným výsledkem spolupráce Dejvického divadla a značky Das WeltAuto, která je oprávněně hrdým partnerem inscenace.

Genius loci

Součástí divadla je i divadelní klub, který se otevírá těsně před představením, ale zcela samostatnou kapitolou je kavárna, kterou najdete vedle vstupu do Dejvického divadla. „Konečně jsme sehnali skvělého provozovatele. Je vidět, že kavárnu vede s láskou, a tak se stala místem pro setkávání jak diváků, tak herců, ale i běžných návštěvníků z ulice,“ sděluje ředitelka. Podle ní se prý v budově Dejvického divadla za 2. světové války skrýval před zatčením jeden z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů Alfréd Radok. Duch místa, o kterém se v souvislosti s Dejvickým divadlem často hovoří, má najednou zcela konkrétní podobu. „Není to ale jen tím, že právě tady několik dnů pobývala tak silná osobnost českého divadla, jakou byl Alfréd Radok, ale také proto, že všichni, kdo zde pracují, tu nechávají kousek ze sebe,“ říká Eva Měřičková.

Dejvické divadlo

Scéna městské části Praha 6
Zelená 1084/15a
160 00 Praha 6
www.dejvickedivadlo.cz

———

VW
~
Seat
~
VW užitkové
~